James letos v létě oslavil šestadvacáté narozeniny, v ATP žebříčku se aktuálně vyskytuje na 235. místě, do loňska sbíral body na futures, letos se mu podařilo postoupit do třetí stovky a objíždí chalengery. Z jeho blogu přinášíme volný překlad poněkud drsnějšího popisu chalengeru v ruské Penze.
Srpen, 2012.
O Penze jsem od kluků, kteří tam hráli loni, v podstatě nic špatného neslyšel, pouze že je tam dost problém se dopravit. Tak jsem se rozhodl, že se tam vydám, koneckonců jednalo se o chalenger s dotací 50 000 $, což znamená, že se rozdává spousta bodů do ATP žebříčku, solidní peníze a k tomu lze očekávat slušné zajištění, tedy hotel i stravu placené organizátory. Nět! (rusky "Ne").
Poněkud mi uniklo, že místo konání a oficiální hotel byly oproti loňsku změněny, což v reálu znamenalo, že kurty byly od Penzy vzdáleny nějakých 30 až 60 minut jízdy, z jedné strany obklopeny hlubokými ruskými lesy, z druhé strany fotbalovým hřištěm s astronomickými rozměry, vedla k nim jedna jediná cesta, bez veřejné dopravy. Ale vezměme to popořádku.
Ještě než jsem přistál v Rusku, vše bylo špatně. Pokud jste dosud nežádali o ruské vízum, vše co k tomu mohu dodat je "Good luck". Projít aplikačním procesem si žádá enormní množství času a obecně musíte počítat s tím, že bude potřeba začít 2 - 3 týdny před odjezdem, pokud chcete opravdu vycestovat, k tomu spousta papírování a nekonečná trpělivost.
Ač mi hráči, kteří v Penze hráli loni, radili vyhnout se, pokud možno, na trase Moskva - Penza letadlu, což jsou prý staré, nebezpečné, nepohodlné stroje z dob Sovětského svazu, rozhodl jsem se zahrát si na hrdinu a letět, cesta vlakem by trvala více než 12 hodin. Po nočním letu do Moskvy a čtyřhodinovém posezení na podlaze moskevského letiště (čtete správně, volnou židli jsem přes značné vynaložené úsilí nenašel), jsem, lehce nervózní, vstoupil na palubu malého letadla, ale nakonec bylo vše OK. Uklidnila mne hezká letuška rozdávající sladkosti, takže do Penzy jsme dorazili v pohodě. První myšlenka po výstupu z letadla - horko, uprostřed země nikoho, takže honem do hotelu.
Pořadatelé naštěstí zabezpečili tři tlumočnice, takže mne pozdravila půvabná dívenka mluvící velmi slušně anglicky. Nakonec byla mým životazachráncem, neboť nikdo v okolí nemluvil anglicky. Ani slovíčko, dokonce ani "hello". Objednat si taxi nebo jídlo se ukázalo být tak náročným procesem, že ta dívka za mnou musela běhat pořád jako můj stín.
Po hodině jízdy v oficiálním dopravním prostředku (velmi stará, špinavá dodávka, bez klimatizace) po kostrbatých a klikatých cestách jsme konečně dorazili do turnajového hotelu. Pokud se to ovšem dalo nazvat hotelem, vypadalo to spíše jako stará komunistická budova bez jakékoliv výbavy, jen poloomítnuté stěny a zaprášené koberce. Byl cítit vším možným a pokud jsem mohl soudit, nikdo se o něj nestaral. V celém hotelu nesvítila snad jediná žárovka, jen jedno hodně tlumené světýlko v rožku recepce. Jen jsem si v duchu říkal, "jak tohle může být oficiální hotel pro padesátitisícový chalenger?" Tlumočnice komunikovala s recepčním a já jsem jim řekl, že zůstanu asi jen jednu noc. Bylo pozdní sobotní odpoledne a poslední, o co jsem stál po 18-ti hodinovém cestování, bylo vyřizování jiného hotelu (nejbližší byl 20 km daleko).
Celé místo bylo obklopeno vzrostlými stromy a když jsem táhnul svůj kufr přes rozsáhlou zahradu do svého pokoje, míjel jsem 4 vojáky, asi důstojníky, střílející z kalašnikovů na terč pověšený na jednom z těch stromů. "Co to???" To místo bylo prostě divné ...
Můj pokoj byl mrňavý bez klimatizace, zato se všude hemžili mravenci a po stěnách lozili pavouci. Ručníky byly špinavé a jak ubíhal týden, tak jsem zjistil, že se tu jednoduše neuklízí. Pokusil jsem se přesvědčit recepčního o nové ručníky a eventuélně i povlečení, ale bylo to, jako bych házel hrách na zeď. Došlo mi, že tento týden to nebude žádná sranda.
Postupně jsem zjistil, že jsem jediným hráčem, který využívá oficiální hotel. Hráči z Ruska si již předem pronajali byty ve městě a ostatní si rovněž platili jiné ubytování. Ukázalo se, že ač v hotelu byla spousta volných pokojů, všem ostatním bylo řečeno, že je vyprodáno. Netuším, proč tohle tvrdili, jediné co mne napadá, že kapacita hotelové kuchyně by nestačila pro více než 10 hráčů, což myslím zcela vážně. Poněvadž hotel nebyl daleko od kurtů (5 minut jízdy), řekl jsem si nakonec, že to nějak vydržím. Velká chyba. Jak plynul týden, stále více jsem si přál, abych byl někde úplně jinde. Měl jsem pár hodně špatných zkušeností s hotely z časů minulých (námatkou mne napadá jeden hororový v Sýrii v Damašku), ale tento se na mé černé listině stal bezkonkurečním číslem jedna.
Hotelové jídlo bylo, stručně řečeno, strašné. Osvětlení v restauraci bylo maximálně tlumené, pravděpodobně, aby strávníci na jídlo pokud možno neviděli. Obsluhoval číšník s nulovou znalostí angličtiny. Nakonec jsem si nechal přeložit základní pojmy do ruštiny, abych s ním mohl komunikovat. To pomohlo!
Bohužel jsem nemohl večeřet mimo hotel, poněvadž kamkoliv to bylo hrozně daleko, tak jsem holt musel přijmout věci tak, jak byly a vyrovnat se s tím. Vzpomínám si, jak jsem zadržoval dech pokaždé, jakmile jídlo přinesli, poněvadž to bylo to nejstrašnější jídlo, které jsem kdy jedl. Například k jedné snídani byl servírován čokoládový koláč, studené špagety a ta nejodpornější vystydlé klobásy, jaké si lze představit. Jiné ráno, když jsem přišel na snídani, ležely na stole zbytky z předchozí večeře! Navíc špinavé ubrusy, ponětí o hygieně žádné.
Jídlo na kurtech bylo o něco lepší, obědy byly směsi do mikrovlnky a když jsem měl štěstí, tak před tréninkem se mi podařilo uzmout kousek tvrdého chleba, který jsem pak žvýkal na kurtu. Prostě skvělá výživa! Naštěstí jsem si s sebou přivezl pár výživných tyčinek, které pak zafungovaly jako poslední záchrana.
Vypadnul jsem ve druhém kole po naprosto mizerném výkonu a první věc, kterou jsem udělal, byla, že jsem se posadil na lavičku, nahodil iPad a zabookoval nejbližší let do Dublinu. Neměl jsem sebemenší úmysl strávit ještě jednu noc hrůzy v Penze a díkybohu jsem chytnul večerní let do Moskvy. Následující den už jsem byl v Dublinu a počal s přípravou na Irish Open, které mne čekalo následující týden. Ač to zdaleka nebyl zrovna příjemný týden, nutno konstatovat, že jsem získal 7 bodů do ATP a udělal krůček kupředu.
O pár týdnů později jsem hrál v Bolzanu v Itálii, Futures 15 000 $ + zajištění, a nemohlo to být lepší. Skvělé počasí, fantastický hotel, vynikající strava, dokonalá organizace, krásné prostředí, obklopené dechberoucí scenérií. Proč nemůže být každý týden takový?
