Co se pro vás změnilo zvolením do ruského parlamentu?
Jako politik mám práci na 100procentní úvazek. A to velmi zajímavou. Znamená to mnoho práce. Každý den jedu do práce a zastupuji voliče v mém regionu. Chtěl bych být vzorem pro mladé. Myslím, že by se měli více zajímat o politiku a více se účastnit našeho politického dění.
Říkal jste, že pokud budete zvolen, budete nejpohlednějším mužem v Dumě. Nemají vám to kolegové poněkud za zlé?
Nee, to byl jen takový vtípek, nic víc. Jako muž se musíte jen trochu snažit, abyste vypadal o něco lépe než opice. Vzhled není u mužů zas tak zásadní. Důležité je mít charakter, pevné přesvědčení a vědět, co dělat.
Čeho chcete dosáhnout v politice?
Největší výzvou pro Rusko je, stát se stabilní zemí. Jsme mladá země. A obrovská, která se táhne přes několik časových zón. Poslední dvě desetiletí nebyla zrovna jednoduchá, ale bude lépe. Mnoho lidí chce vše rychle. Ale na to je Rusko prostě příliš veliké. Máme ještě řadu problémů, ale nepotřebujeme žádnou revoluci jako Libye, Egypt či Sýrie, pouze stabilitu a jednotu.
Ruská politika nemá v západní Evropě příliš dobrý zvuk. Nejčastěji jsou k vidění obrázky z demonstrací. Je to špatně zprostředkováváno?
Když jsou volby, tak vždy dochází k názorovým střetům. Nemyslím si, že by u nás probíhaly jinak nežli jinde. A jsou i demonstrace za naší stranu. Víme, co máme dělat, a většina lidí to o nás ví.
Reprezentujete vládní stranu Vladimíra Putina Sjednocené Rusko. Jak dobře ho znáte?
Jen zběžně. Potkali jsme se jednou, v roce 2002, když jsme vyhráli Davis Cup. Tenkrát jsme byli pozváni do jeho rezidence. Od té doby jsem s ním nemluvil. Ale pochopitelně by pro mne bylo potěšením, kdyby si mne všimnul. A práce, které se věnuji.
Vidíte nějaké paralely v životě profesionálního tenisty a politika?
Dokonce mnoho. Musíte mít charakter, být mentálně silný, vědět, kam chcete jít, a být připraven každý den se z toho poučit. A ovšem musíte zcela propadnout své práci. Občas se vyhrává, občas prohrává. Tak je to ve sportu i politice. Rozhodující je, trpělivě jít svou cestou a pořád dokola zkoušet, až se podaří dosáhnouot cíle.
S profesionálním tenisem jste skončil v roce 2009 jako 29letý. Litoval jste toho někdy?
Ne, nikdy. Měl jsem dostatek času si svůj konec kariéry připravit, takže to pro mne nebylo nic nečekaného. Když jsem v roce 2005 vyhrál Australian Open, zranil jsem si koleno, které se léčilo přes rok. Během roku 2006 jsem se sice vrátil, ale zjistil jsem, že už to nebude jako dřív. Už jsem se nemohl dostat zpět na stejnou úroveň, byl jsem prostě příliš pomalý. Velikány, jako jsou Federer, Djokovic či Murray, už jsem neměl jak ohrozit. Jakmile jsem to zjistil, tak jsem začal uvažovat, co budu dělat po skončení kariéry. V roce 2009 jsem se mohl s Tour v poklídku rozloučit.
Vaše nejhezčí vzpomínka v kariéře?
Každý den byl jedinečný, každý den vás něčemu naučí. Samozřejmě, že nade vším vyčnívá můj triumf na US Open v roce 2000. Ale rozhodující nejsou ty dva týdny, ale kolik hodin tvrdé dřiny je třeba, aby se jich dosáhlo. Když jsem jako malý kluk o takovém úspěchu snil a co vše jsem udělal, abych si splnil svůj sen.
Co jste se naučil díky sportu?
Posílil charakter, trpělivosti, být připraven přinášet oběti.
V Curychu vás opět uvidíme na kurtu. Jak často jste hrál od té doby, co jste pověsil raketu na hřebík?
Musím přiznat: ne moc často. Poněvadž jsem sotva měl čas opustit Moskvu, nemohl jsem se více účastnit turnajů Champions Tour. Curych bude jeden z mých mála výjezdů. Přislíbil jsem účast na 2 podnicích, než jsem byl zvolen do parlamentu, těmto povinnostem rád dostojím. Ale potom už na kurt nevstoupím. Snad budu moci hrát pravidelně až po skončení politické kariéry. Pokud to do té doby nezapomenu.
Jak byste mohl zapomenout!
Díky za poklonu. Myslím, že myšelnka Champions Tour, potkat bývalé kolegy a pobavit se s nimi na kurtu je skvělá. Mnohé kluky už jsem neviděl celou věčnost, většinou se z nich stali taťkové. Baví mě pokecat s nimi o životě. Ale bohužel nemám na to čast. Trénovat jsem taky moc nemohl, doufám, že se ještě sem tam trefím do kurtu.
Jak dobře znáte Švýcarsko?
Rok jsem bydlel v Ženevě, kvůli mému dobrému příteli, Marcu Rossetovi. Zbožňuji ho. Byl mimořádně důležitou osobou v mém životě, hrozně moc mne naučil. Byl to můj idol.
Opravdu?
Ovšem. V roce 1991 jsem byl sběračem míčků na Kreml Cupu v Moskvě, když tam hrál. Obdivoval jsem ho. Máme tak vlastně dlouhodobý vztah, i když on o tom asi neví. Doufám, že přijede do Curychu se na mne podívat. Je to člověk, který mi leží na srdci.
Žádné komentáře:
Okomentovat